Umění románu v díle Milana Kundery

Umění románu v díle Milana

Kundery

 

Seminární práce z českého jazyka

 

Obsah

Obsah

Prohlášení

Úvod

Život Milana Kundery

Moderní román

Literatura Milana Kundery

Umění románu

Dílo Milana Kundery

Román Žert

Román Nesnesitelná lehkost bytí

Závěr

Úvod

V úvodu bych chtěla říci, že při začátku zpracováváni této seminární práce jsem měla jen velmi chabé znalosti o životě a díle Milana Kundery. A to i přesto, že Milan Kundera patří k nejúspěšnější českým spisovatelům. Jeho eseje dokonce pozměnily tvář světového románu. U nás Milana Kunderu považujeme za českého spisovatele žijícího ve Francii. Francouzi ho nazývají francouzským spisovatelem, narozeným v Česku. Milan Kundera se už sám považuje spíše za francouzského spisovatele a nechce, aby jeho díla byla překládaná do češtiny. Vždyť jeho Nesnesitelná lehkost bytí, kterou napsal v roce 1984 vyšla česky až v roce 2006.

Ve své seminární práci jsem se zabývala jeho dílem a stylem jeho psaní.

 

Milan Kundera

Je ve světě zřejmě nejznámější současný český spisovatel. I když on sám se za českého spisovatele moc nepovažuje. Jeho romány a eseje výrazně přispěly k vývoji románu jakožto žánru.

Narodil se 1. dubna roku 1929 v Brně. Jeho otec se jmenoval Ludvík Kundera a byl to významný hudební pedagog, klavírista a rektor JAMU. Jeho bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery, který ho ovlivnil svými kontakty se surrealismem a Skupinou 42. Už od chlapeckých let se učil hře na klavír u svého otce, později studoval také hudební kompozici. Maturoval v roce 1948 na brněnském gymnáziu. Po dvou semestrech na FF UK, kde studoval literární vědu a estetiku, přešel na FAMU. Studoval nejdříve filmovou režii a pak scenáristiku u M. V. Kratochvíla. Absolvoval v roce 1952. Po studiu začal na FAMU vyučovat světovou literaturu, zprvu jen jako asistent a od roku 1958, po obhájení teoretické práce o V. Vančurovi, jako odborný asistent a od roku 1964 jako docent.

V roce 1948 vstoupil do KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s J. Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Tento „tah“ mu však umožnil pohled na život novýma očima. Rozpad ideálů otřásl jeho vírou a došel k názoru, že nic není hodno víry. Odmítl citový svět jako nespolehlivý, důvěřuje jen nadhledu, ironii, odstupu a skepsi. Vyhlásil tak válku národním mýtům a české tradici, která žádala, aby spisovatel sloužil národní věci. Roku 1952 je jmenován lektorem světové literatury. V 60. letech si také buduje svoji libertinskou image – svůdce žen, který se s žádnou nevyspí víckrát než jednou. Toto se objevilo především v jeho díle Směšné lásky, kde se ženy objevují jako slabé a blahosklonně nahlížené bytosti. Roku 1956 mu bylo obnoveno členství v KSČ a 1970 byl opět vyloučen. Z jeho veřejných vystoupení dosáhl největšího ohlasu projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967.

Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde nejprve vyučoval na universitě v Rennes, pak na École des Hautes Études v Paříži.

První báseň napsal již během studií na vysoké škole. Po druhé světové válce pracoval jako dělník a jako jazzový hudebník hrál s malou skupinou po hospodách.

Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Kundera debutoval básněmi Člověk, zahrada širá (1953), poezií poněkud se vymykající dobovému schematismu. Kundera byl považován za mozek odboje spisovatelské skupiny. Jeho dílo bylo zakázáno a on nehodlal vzniklou situaci řešit přiřazením se k jakémukoliv hnutí. V roce 1975 se proto vystěhoval do Francie. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění v roce 1979 byl zbaven státního občanství, dva roky poté získal občanství francouzské. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti. Přednášel na univerzitách v bretaňském Rennes a v Paříži.

Do vlasti se po roce 1989 vrací jen sporadicky, nevystupuje veřejně a i vydávání svých děl v češtině výrazně omezuje. U francouzsky napsaných nových knih to zdůvodňuje náročností přípravy českého znění (např. v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli), které není ochoten svěřit překladatelům. Ale i Nesnesitelná lehkost bytí vyšla v Česku až v říjnu 2006 a další dva romány ze 70. let vůbec ne. Kundera to vysvětluje nutností očistit text exilového vydání od hojných chyb a zapracovat do něj pozdější úpravy francouzského znění. Od začátku tisíciletí však publikoval v časopise Host a následně publikoval knižně i české verze svých esejů.

Počátkem června 2006 byl anonymně zveřejněn na internetu český překlad Totožnosti (1996), pořízený z angličtiny. V širší známost to vešlo po vydání článku v časopise Respekt 12. června, následně i v dalších médiích.

Před svým odchodem do ciziny publikoval v českých periodikách: Blok, Kulturní politika, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Literární listy aj. Dnes žije v Paříži a v zahraničí přispívá do časopisů Nouvel Observateur, Le Débat, L’Infini, L’atelier du roman, Vuelta a Témarit.

Moderní román

Bylo : Nepsaná pravda jednoty vidění světa, zkušenosti autora i čtenáře. Věrohodnost vypravěče.

Je : Od 2. poloviny 19. století je jednota pryč. Jakoby stačilo, aby vypravěč pozoroval a objektivně reprodukoval život. Vypravěč ustoupil požadavku věrohodnosti. Vyprávění se změnilo v popis, sociologické dokumentování a psychologickou introspekci. Vyprávění je nahrazeno popisem vnějšího a vnitřního světa člověka bez společenského světového názoru.

Obraz světa není vytvořen mýtem a náboženstvím, ale technikou a ideologií. Je umocněn dělbou práce a specializací. Funkci vyprávění mají masmédia, která produkují věcnou zprávu.

Román hledá novou funkci. Například artikulace nového pojetí světa, což věda ani filozofie neumí dokázat.

Literatura Milana Kundery

Kunderova témata se linou všemi díly od začátku, například zvůle skupiny v Monology a Žert.

Charakteristiky psaní:

Archaické jádro tradičních příběhů lomí moderní významovou relativitou a dává románu vyznění v součastném existenciálním duchu a zároveň se román stává metaforou lidského života. Jeho dílo je výsledkem deziluze komunismu a fascinace západní literární tradicí. má souvislost s nechutí k ruskému emocionalismu a lyricismu vůbec.

„Co mě iritovalo na Dostojevském bylo ovzduší jeho románů: universum, kde jsou pocity povýšeny na úroveň hodnoty a pravdy.“ Pro Kunderu není Dostojevskij Evropan, chybí mu západní rovnováha mezi racionalitou a sentimentem.

Milan Kundera dává dohromady příběh s úvahou. Chce spojení epiky a meditativnosti, oproti domnělé vyčerpanosti románu 20. století. Snaha o obnovení významu tématu, postavy a vypravěče, ale nechce návrat k jednoznačnosti postavy a smyslu. Ví, že jeho fikce je jen možností.

Charakteristika díla Milana Kundery:

Existenciální zkušenost Středoevropana s poválečnými dějinami, se ztroskotáním mýtu levice a dalšími tématy.

Jeho romány jsou velmi koherentní, mají čistou a jasnou strukturu.

Všechny knihy do Majitele klíčů (1962) byly komunistického charakteru, přesto však o krok napřed před společností, ale ne tak, aby ohrozili autora, ale tak, že provokovaly debatu a přispěly k osvobození literatury od diktatury.

Příběh jeho psaní je příběhem mnoha intelektuálů jeho generace: příběh osvobozování se od limitů marxistického dogmatu. Pak mohl porozumět a interpretovat mnohé problémy a skutečnost na základě zkušenosti v totalitním Československu. Přisvojil si díky tomu kritický postoj ke skutečnosti. Oceňuje pluralismus (kus pravdy mají všichni). Zjistil, že člověk je omylný a že nerozumí svému „životnímu prostředí“.

Kniha Žert je součástí začátku anti-totalitní části tvorby. Přesto v roce 1968 píše „jsem osoba náležící socialismu“, kritizuje Václava Havla, že nepřijal myšlenku komunismu.

Milan Kundera upozornil na krizi jazyka, krizi významů a krizi komunikace. Jeho romány jsou o různých formách víry v něco, co není pravda. V mnoha dílech text, znak, obraz oživne a rozehrává v realitě svou destruktivní a nezastavitelnou hru, zde je vidět krize jazyka- špatné dorozumění, či jeden druhému nerozumí.

Interpretace skutečnosti je založena na předchozí zkušenosti. „Nikdo si nebude pamatovat, jak to ve skutečnosti bylo.“ Není šance cokoliv správně pochopit. Správně a jednotně.

Umění románu

Literární studie Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou. Tato práce analyzuje spisy od výjimečného českého meziválečného avantgardního spisovatele Vladislava Vančury.

Je to striktně marxistická obrana experimentu na poli epické fikce. Práce byla významně ovlivněná maďarským marxistickým teoretikem Gyorgy Lukácsem.

Umění románu je součástí Kunderova pátrání po jeho vlastním stylu psaní. Při analýze Vančurovy fikce si Kundera uvědomil význam stále přítomného, subjektivního vypravěče. Vypravěče, který hodnotí příběh a opatřuje ho poznámkami. Zbavil se samotného nadšení pro popisnost a psychologickou analýzu a začal si uvědomovat, že dobrá fikce musí být založená na dramatickém konfliktu. Toto Umění románu je důležitým stupněm ve vývoji Kunderova stylu.

Milan Kundera psal analýzu z Vančurovy prózy do jasných a snadno pochopitelných kapitol. Používal metody otázky a odpovědi. Systematicky zde vstupuje dialog s jeho čtenáři. Kunderovu argumentaci dokládají četné příklady a ukázky.

Vančura se pouštěl do toho, co Kundera viděl jako vážný problém: jak vytvořit přesvědčivou a ještě aktuální fikci, s aktivními a nezávislými znaky, s využíváním významnějších konfliktů. Ačkoli žil v éře stagnujícího, odcizeného, nehumánního a rozkládajícího se kapitalismu. Čas, kdy dramatický konflikt mezi pyšnými, nezávisle jednajícími jedinci nebyl již možným. V této době byli jedinci pasivní a byli rozdrceni neosobními silami. Ve své studii se Kundera pokouší ukázat na to, jak se snažil tento konflikt překonat Vančura.

Originální Umění románu nicméně zůstává velmi kompletní a učenou prací. Práce byla považována za důležitý mezník ve sféře oficiální československé marxistické vzdělanosti.

Roku 1961 obdržel výroční cenu Československý spisovatel.

Dílo Milana Kundery

Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti.

Poezie:

• Člověk: zahrada širá, 1953 (Man: A Broad Garden)
• Poslední máj, 1955 (The Last May)
• Monology, 1957 (Monologues)

Drama:

• Majitelé klíčů, 1962 (The Owners Of The Keys)

Hra o 1 dějství se 4 vizemi. Premiéru měla v Tylově divadle 29. dubna 1962. Poprvé vyšla tiskem v časopise Divadlo v listopadu 1961, knižně 1962.

Je to symbolistní drama o konfliktu měšťáctví a pokroku. Odehrává se ve 2. světové válce. Mladý architekt Jiří byl členem protifašistické organizace, prožil vyšetřování na gestapu a po propuštění se přiženil do maloměsta, kde žije v bytě rodičů své mladičké manželky, kteří na ni mají značný vliv. Potkává Věru, svou lásku z odboje, která je pronásledována, a Jiří tak řeší dilema, jestli jí pomoci a vystavit se nebezpečí. Ukryje ji, ale odhalí je domovník, který je chce udat gestapu. Jiří ho zabije a rodinu čeká poprava. Věra může odvést přes hory k partyzánům pouze Jiřího se ženou; jemu se však nepodaří ji odtrhnout od rodičů, před nimiž svůj požadavek nemůže vysvětlit, odchází tedy sám. Ideové vyznění dramatu bylo přijato rozporně.

• Ptákovina, 1969 (The Blunder)
• Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi, 1981 (Jacques et son maitre/Jacques And His Master)

Povídky:

• Směšné lásky (Laughable Loves)
  - První sešit směšných lásek, 1963
  - Druhý sešit směšných lásek, 1965
  - Třetí sešit směšných lásek, 1968

Směšné lásky vznikali v době roku v 1958 do roku 1969. Jak sám Kundera říká, tak první Směšnou lásku napsal v roce 1958, aby si odpočinul od psaní dramata Majitel klíčů. Směšné lásky začali vycházet v roce 1963, a postupně přibývali další sešity.
Směšné lásky tvoří dohromady celek, který má několik společných témat. Mezi častá témata patří mystifikace, někdo někoho záměrně uvádí v omyl; popis sexuální scén, láska mladého muže ke starší ženě.
Dalším prvkem, který je pro Kunderu typický je myšlenková meditace. V průběhu děje nechává své postavy přemýšlet nad světem, vymýšlet teorie, ospravedlňovat svá jednání atd.

Romány:

• Kniha smíchu a zapomnění, 1978 (The Book Of Laughter And Forgetting)
• Identita, 1996 (L’Identité/Identity)
• Nesmrtelnost, 1990 (L’Immortalité/Immortality)
• Žert, 1965 (The Joke)
• Život je jinde, 1969 (Life Is Elsewhere)
• Valčík na rozloučenou, 1975 (The Farewell Party)
• Nesnesitelná lehkost bytí, 1984 (The Unbearable Lightness Of Being)
• Pomalost, 1995 (La Lenteur (Slowness), 1994)
• Nevědomost (L’Ignorance/Ignorance, 2002)

Eseje:

• Umění románu: Cesta V. Vančury za velkou epikou, 1960 (L’Art du roman/The Art Of The Novel)
• Zrazené testamenty, 1993 (Les testaments trahis (Testaments Betrayed), 1995)

 

Román Žert

V knize Milana Kundery Žert se výpověď dotýká jednoho z nejstrašnějších období naší nedávné národní minulosti, epochy ranné komunistické nadvlády a s ní spojených událostí. Poúnorová léta a celé období let padesátých byla dobou obrovské nespravedlnosti. Nespravedlnosti mnohdy tak velké, že nemohla být zapomenuta a bylo téměř nemožné se s ní smířit, natož odpustit jejím “pachatelům”. Titulní postava knihy, univerzitní student Ludvík Jahn, se stane obětí jedné z tisíců takovýchto podobných nespravedlností, je vyloučen ze strany i ze studií kvůli naprosté banalitě – ješitně žertovnému pohledu s krátkým a o to údernějším textem : “Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík”, který prý jasně odhaluje skrytý individualismus, pokrytectví a přetrvávající buržoazní myšlení u tohoto zdánlivě zaujatého, pravověrného mladého komunisty. Ludvík pocítí skutečně tvrdé následky tohoto zdánlivě nevinného a v žertu míněného dopisu adresovaného přítelkyni na stranické školení. Než se může po dlouhých letech vrátit zpět na akademickou půdu a s tím i do “normálního života”, musí mimo jiné podstoupit těžkou a nepříjemnou práci v dolech a stát se objektem svévole pohlavárů z politického oddělení.

Po takovémto zjištění je zcela nutné se ptát, kde se bere taková nespravedlnost, jakou tak přesvědčivě, chvílemi až naturalisticky Kundera líčí. Stal se soudruh Jahn obětí systému, na jehož tvorbě se podílel a k jehož chybám byl slepý?

Žije-li člověk v zajetí jednoho ústředního dogmatu, jemuž podřizuje bez výjimky vše ostatní, a ztrácí tak schopnost vnímat svět ve své rozmanitosti a složitosti, nemusí skutečně odhalit všechny ty hrůzy, jež se okolo něj dějí. Člověk je ochoten dělat téměř vše pro ústřední ideu a nevšímá si, že ta v průběhu času podstatně ztrácí na síle až nakonec oslábne úplně, ale je přesto stále tím, co ospravedlňuje veškerou činnost. I Kdyby Ludvík skutečně o věcech, které se v tehdejší době děly, nevěděl a politickou stranu, s níž se spojil by nepokládal za zločinnou, byl by trest stále jistým způsobem oprávněný. Po vyřknutí trestu je obyčejně lidsky dotčen a cítí se být ukřivděn; ve smyslu pozitivního práva jsou tyto pocity jistě adekvátní, vždyť se stal objetí libovůle obyčejných kulturních referentů, majícím k nějaké soudní pravomoci značně daleko. Lidé bezmezně oddaní nějaké ústřední myšlence jsou často naprosto bezcitní k množství utrpení, jež vidí ve svém okolí. Ač je to strašné, stále je to svým způsobem pochopitelné a možná i omluvitelné, alespoň pokud vše dělají – a schvalují – v dobré víře. Je totiž třeba rozlišovat neschopnost vidět zlo a případně se mu bránit od obyčejné nechuti. V případě Ludvíka Jahna se ovšem objevuje problém jiný – postupně se ukazuje, že jeho víra ve “velkolepé” reformní ideje, jež by svým způsobem mohla alespoň částečně ospravedlnit jeho dřívější jednání, byla velmi vratká a neupřímná. Po té, co je nespravedlivě potrestán, jí záhy ztrácí. To značně kontrastuje s přístupem jiné osoby, jež se v příběhu objevuje. Mladý oddaný komunista neztrácí svou víru i přesto, že je režimem neprávem poškozen a zcela bezdůvodně trestán. To rozhodně není případ Ludvíka. Jeho rychlé vystřízlivění naznačuje, že dřívější oddanost stranickým dogmatům nebyla zrovna silná ani upřímná. Přijmout nějaké učení usilující o radikální nápravu světa je velmi snadné, ale takto rychlé odmítnutí ukazuje spíše na jistou míru pragmatismu.

Společnou potíží valné většiny lidí usilující o nápravu věcí veřejných v tehdejší době je jejich neschopnost objevit, že přirozeně nedokonalý lidský život vždy provází větší či menší míra utrpení, které nelze zcela odstranit, nýbrž pouze minimalizovat. Snaha o radikální odstranění všech nespravedlností musí vždy nutně vést k obrovským škodám, pokus o odstranění neodstranitelného utrpení vždy povede ke vzniku utrpení ještě většího. To ovšem mnozí stále odmítají přijmout a tvrdí, že člověk je přirozeně dobrý a je až postupem času kažený vlivem společnosti. Ne nadarmo nachází moderní totalitarismus své kořeny už v osvícenské teorii společenské smlouvy. Biblický pohled na člověka jako přirozeně nedokonalého se sklonem k hříchu je zcela potlačen.

Příznačné je, že Ludvík Jahn není schopen jakéhokoliv odpuštění. Křivda je natolik silná, že i po letech volí – nakonec zcela absurdní – mstu. Domnívá se, že pomsta mu přinese určité uspokojení, ne-li přímo zadostiučinění. Z Ludvíka se za ta léta stal člověk cynický a bezcitný. Možná, že se po všem, co prožil, není ani čemu divit. A přece je. Co je příčinou toho, že člověk už není schopen vůbec žádné lásky, pokory ani odpuštění? Není to patrně jen jeho vnitřní problém. S odpouštěním byla v Čechách v posledních desetiletích vždy potíž, stačí si vzpomenout na Benešovy dekrety, ale nejen na ně. Jistý díl viny nese i společnost, z níž se zcela vytratil pojem Boha.

Zdá se, že Kundera jaksi ustává u zjištění, že tento svět provází obrovské množství nespravedlnosti, že jde o svět ve své podstatě zkažený, ale na cestu nápravy už se nevydává, nenavrhuje, jak se z nepříznivé situace dostat, nenaznačuje možnou cestu. Takovýto trend je konečně pro českou literaturu druhé poloviny dvacátého století docela příznačný. V dosavadních dějinách literární tvorby se autor většinou snažil nalézt nějaké východisko, tu lepší, tu horší. Jednou to byl únik do přírody, podruhé třeba láska k bližním. A něco takového u většiny českých autorů z rozmezí posledních padesáti let jaksi chybí. Dostavuje se místo toho určitá únava, nekonstruktivní skepse a rezignovanost. I Kundera končí konstatováním špatnosti našeho světa a dál už nepostupuje buď proto, že necítí žádnou nutnost, nebo proto, že zcela obyčejně neví jak dál. Obě dvě možnosti se jeví jako tragické, ta první však o poznání více.

Knížka začíná návratem Ludvíka Jána do svého rodného městečka na Moravě, které mu díky dlouhé separaci již nic neříká. Veškeré emoce, láska k rodnému městu, vzpomínky jsou zapomenuty. Teprve později se seznamujeme s jeho charakterem a příkořími, kterými musel projít. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou.

Ludvík Jahn je studen vysoké školy v Praze, je členem komunistické strany. Je trochu lehkomyslný a občas i cynický. Na vysoké škole se zamiluje do Markéty, která je velmi horlivou členkou strany. Markéta mu ze stranického školení pošle dopis politického rázu. Ludvík jí žertem odpoví: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík“. Dopis se dostane do rukou komunistickým předákům a Ludvík je vyloučen ze strany i ze školy. Je odvelen na vojnu k útvaru tzv. PTP. Zde se seznámí s Lucií, do které se zamiluje. Lucii se Ludvík také líbí, ale má strach ze sblížení. V mládí byla zneužita, takže jakákoliv zmínka o sexu, ji děsí. To je taky důvod, proč ji Ludvík ztrácí. Moc na ni naléhá.
Poté, co si odpracuje povinné roky, vrací se Ludvík do Prahy. Tady potká Helenu Zemánkovou, manželku Pavla Zemánka, který se velkou mírou podílel na jeho vyloučení ze školy. Rozhodne se pro pomstu. Pozve Helenu do svého rodiště na slavnost Jízda králů. Od přítele si půjčí byt, s Helenou se vyspí a doufá, že tím manželovi uškodí. Záhy se ale od Heleny dovídá, že s Pavlem už dávno nežije. Helena Ludvíka miluje a myslí si, že ji Ludvík také miluje. Do města přijíždí i Pavel, který se k Ludvíkovi chová jakoby se nic moc nestalo, blahopřeje mu k Heleně, povídá mu o prohnilosti komunismu, představuje mu svou novou o mnoho let mladší přítelkyni… Ludvík je z celé situace velmi znechucen a řekne Heleně, že o ni nestojí. Zdrcená Helena se pokusí o sebevraždu, která se nezdaří. Místo jedu si vzala projímadlo.
V závěru knihy Ludvík potkává dávného kamaráda. Oba pochopí, že jejich sny a ideály nebyly a ani nemohly být naplněny. Vidí, jak je svět ubohý a nespravedlivý. Nespravedlnost může být někdy tak velká, že se na ni nedá zapomenout ani se s ní smířit, natož odpustit pachatelům. Kniha vypráví o tom, jak nevinný žertík může mít v totalitním režimu velké následky.

Román Nesnesitelná lehkost bytí

„Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou tyto velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy. Román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje, od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století.“

Román „Nesnesitelná lehkost bytí“ vyšel v roce 1985 v Torontu v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty – Eight Publishers. Česky vyšel až v roce 2006.

Kundera rozdělil svůj román do sedmi částí. Tyto části na sebe chronologicky nenavazují, vzájemně se prolínají a doplňují. Například první část je vyprávěním z pohledu Tomáše, kdežto druhá část popisuje Terezin život s matkou a zároveň doplňuje Tomášovu část příběhu Tereziným pohledem. Téměř v každé části se objevuje filosofická polemika, ať už nad samotnou nesnesitelnou lehkostí bytí, nebo nad politickým režimem v Československu, či nad jinou otázkou. Specifickým oddílem je „Malý slovník nepochopených slov“, který se soustřeďuje na vztah mezi Sabinou a Franzem, jenž je založený na vzájemném nedorozumění a odlišném chápání významů důležitých slov. Kundera je na celém světě uznávaným pokračovatelem středoevropského filosofického románu a tak se i v Nesnesitelné lehkosti bytí setkáváme s odkazy na jiná díla, především na teze a díla filosofů Parmenida a Nietzscheho.
Jak již jsem zmínila na začátku, je tento Kunderův román především vyprávěním o lásce. Pojetí lásky hlavními postavami je ale zároveň prostředkem k pochopení složité doby a jejího odrazu na formování lidského charakteru a způsobu života vůbec.
V tomto románu figurují čtyři hlavní postavy, Tomáš, Tereza, Sabina, Franz, přičemž každá z nich má svůj specifický charakter a názor.

Tomáš: Tomáš je neurochirurgem v pražské nemocnici. Partnerky střídá téměř denně, nehledá hluboký vztah touží po tělesném potěšení, které nazývá „erotickým přátelstvím“. Sex bere jako zábavu, srovnatelnou například s fotbalem. Jedinou výjimkou v dlouhém zástupu žen je Sabina. Je pro něj milenkou a zároveň přítelkyní, oba dva milují volnost a sex.
Tomáš je ale také zároveň člověkem silným a sebejistým, když však potkává Terezu, pociťuje nový a pro něj neznámý pocit, zažívá totiž pravou lásku. Lásku nejen tělesnou, ale i duševní, která je pro něj zvláštní a zároveň krásná.

Tereza: Tereza je mladá, lehce naivní a dětsky vypadající žena pocházející z malého lázeňského městečka. Je osamocená v životě se svou matkou a otčímem. Před matkou a před světem uniká ke knihám. Když poprvé vidí Tomáše, má i on u sebe knihu, a to je pro Terezu významné znamení. S Tomášem cítí jistou sounáležitost. Tereza je Tomášovým protikladem, jak je Tomáš silný, tak je Tereza slabá. Cokoliv dělá, je z lásky k Tomášovi. Je mu naprosto oddaná, a proto jí stálé Tomášovy nevěry velmi zraňují a to i přesto, že si je jeho láskou jistá a snaží se Tomášův způsob života pochopit, ale Tomášova lehkost bytí je pro ni špatně snesitelná.

Sabina: Sabina je výtvarnicí snažící se tvořit svá individualistická díla i přes nepřízeň budovatelského komunistického režimu. Své obrazy tvoří tak, aby na první pohled neprovokovaly svou osobitostí, ale zároveň do nich vkládá své pohrdání kýčem a stereotypním socialistickým uměním, sama o nich říká: „vpředu je srozumitelná lež a vzadu nesrozumitelná pravda“. Sabina je na útěku ze světa kýče. Láska je pro Sabinu také únikem, únikem ze světa povinností, ze světa v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Před tím vším prchá Sabina do zahraničí, tam však nenachází naplnění nýbrž prázdnotu. Nikdo ji totiž nechápe, její noví přátelé ji interpretují podle svých vlastních jednostranných a zkreslených představ o „Východu“. A tak díky své touze po volnosti a neustálému unikání ze světa kýče zažívá Sabina nesnesitelnou lehkost bytí.

Franz: Franz je žádaným švýcarským historikem žijícím spořádaný a víceméně spokojený život vyšší třídy. Má manželku a dceru a na první pohled mu nic nechybí. Jeho slabostí jsou však revoluce a jiné snahy o změnu stávajícího systému, zřejmě právě proto je fascinován Sabinou, která přijíždí z Rusy okupovaného Československa. Franz je naprosto odlišný od Sabiny, je to zapříčiněno odlišným dětstvím a odlišným prostředím v němž oba vyrůstali. Jejich vztah je založen na nedorozumění, každý přikládá stejným slovům rozdílný význam. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především věrností, soucitem a úctou. Pro Sabinu je láska cestou úniku, uniká také Franzovi, poté co Franz opustí svou rodinu a rozhodne se žít s ní.

„Myšlenka o věčném návratu je tajemná a Nietzsche jí uvedl ostatní filosofy do rozpaků: pomyslit, že by se jednou všechno opakovalo, jako jsme to už zažili, a že by se i to opakování ještě do nekonečna opakovalo! Co chce říci ten pomatený mýtus?“

Těmito slovy začíná Kundera svůj román a v prvních dvou kapitolách pokračuje v úvahách nad touto Nietzscheho tezí. Vychází z jeho myšlenek, že věčný návrat je tím nejtěžším břemenem a dostává se k otázce: „Je-li věčný návrat tím nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti. Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?… Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné. Co si tedy máme zvolit? Tíhu nebo lehkost?… Jisté je jen jedno: protiklad tíha lehkost je nejtajemnější a nejvýznamnější ze všech protikladů.“
Po tomto úvodu se dostáváme do myšlenek Tomáše, který přemýšlí o Tereze a zpětně si promítá jejich první setkání v malém lázeňském městě. Setkali se v kavárně, kde Tereza pracovala, strávili spolu jen chvíli. Za deset dní se z ničeho nic objevila v Praze u dveří jeho bytu, pozval jí dál a pomilovali se. V noci dostala Tereza horečku a zůstala u něj v bytě celý týden dokud se nevyléčila. Tomáš během té doby pocítil k „té téměř neznámé dívce“ nevysvětlitelnou lásku. Potom co se vyléčila, odjela zpět do svého rodného města. Po jejím odjezdu Tomáš přemýšlel o tom, zda jí má pozvat k sobě natrvalo, věděl totiž, že když přijede, tak proto aby mu nabídla celý svůj život a té odpovědnosti se Tomáš bál. Necítil k ní nic podobného jako ke všem ostatním ženám, nebyla to pro něj ani milenka ani manželka. Cítil totiž, že kdyby umřela, on by její smrt nepřežil. Jeho dilema vyřešila sama Tereza, když k němu opět znenadání přijela. Snažila se dávat najevo, že je u Tomáše jen náhodou, v Praze prý byla z jiných důvodů. Když vedle sebe potom v noci leželi, nabídl jí Tomáš ať zůstane u něj.

„Ještě včera se bál, že kdyby ji pozval k sobě do Prahy, přijela by mu nabídnout celý svůj život. Když mu teď řekla, že má kufr v úschovně, blesklo mu hlavou, že v tom kufru je její život a že ho nechala zatím na nádraží, než mu jej nabídne.“

Když se Tomáš rozvedl se svou první ženou, snažil se zařídit si svůj život, tak aby se k němu už žádná žena nemohla nastěhovat. Svým milenkám tvrdil, že nemůže s nikým na společné posteli usnout. Tu noc, kdy podruhé přijela Tereza, spal po dlouhé době se ženou, a když se probudil zjistil, že ho spící Tereza drží pevně za ruku, tak pevně že se nemohl z jejího sevření vymanit. Od té doby se oba těšili na společný spánek.

Tomáš si uvědomil, že Terezu miluje, protože láska pro něj neznamenala sex, ale trávení společných intimních chvil a toho byl schopný jedině s ní. Díky Tomášově přítelkyni Sabině získala Tereza místo fotografky v jednom deníku. Zároveň začala zjišťovat stále více údajů o Tomášově tajném milostném životě, díky tomu se Tereze začaly zdát zlé sny, ve kterých ji Tomáš trápil společně s jinými ženami, Tomáš ji vždy vzbudil a musel jí dlouho konejšit než znovu usnula.
Tomáš své nevěry nejprve popíral, ale když zjistil, že důkazy jsou příliš zřejmé, snažil se Tereze dokázat, že jeho polygamní život není v žádném rozporu s láskou k ní.

Tereza se stávala čím dál tím méně vyrovnanou, Tomášovy nevěry ji zraňovaly. On to věděl, ale nebyl schopen zanechat svých „erotických přátelství“, protože by ho to rozvrátilo. Aby zmírnil Terezino trápení, oženil se s ní a pořídil jí štěně křížence, které ač to byla fena pojmenovali Karenin po knize Anna Karenina, kterou měla Tereza v ruce, když se seznámili.
Jejich svatba proběhla těsně před ruskou okupací Československa, byl srpen 1968. Zatímco Tereza nebezpečně fotografovala ruské vojáky na ulicích a pak snímky dávala zahraničním novinářům, Tomášovi neustále telefonoval z Curychu ředitel tamní nemocnice a nabízel mu místo. Tomáš nejprve odmítl, ale pak po rozhovoru s Terezou se rozhodl, že emigrují.
Tomáš se vrhl do práce s novou vervou, Tereza se pokoušela prosadit jako fotografka, ale bylo jí řečeno, že snímky z okupované Prahy nejsou aktuální. Místní fotografka jí navrhla fotografování pro zahrádkářskou rubriku, s tím však Tereza nesouhlasila. Fotografka jí také řekla, že má zvláštní cit pro ženské tělo a ať tedy zkusí akt. Tereza se rozhodla, že navštíví Sabinu, která emigrovala do Ženevy v jejím ateliéru. Sabina jí ukázala své obrazy a popsala jí způsob jejich tvorby. Tereza jí s obrovskou pozorností naslouchala, až úplně zapomněla na to, že přijela Sabinu fotografovat.

„Aparát sloužil Tereze zároveň jako mechanické oko, jímž pozorovala Tomášovu milenku, i jako závoj, kterým si před ní kryla tvář.“

Tomáš trávil většinu času v nemocnici a na Terezu měl velmi málo času, ta zůstávala sama doma. Jednoho dne večer se Tomáš vrátil domů a našel tam jen Terezin dopis, ve kterém se mu omlouvala za svou neschopnost adaptovat se na nové prostředí a odjezd zpátky do Prahy. Tomáš v Curychu ještě chvíli vydržel, ale začal pociťovat nesnesitelnou lehkost bytí, zjistil, že Terezu potřebuje a vrátil se za ní zpět do Československa.
Mezitím se Sabina seznámila s Franzem, svůj milostný vztah prožívali zásadně mimo Ženevu na různých Franzových obchodních cestách. Sabinu ale tento způsob začal nudit, Franz jí na to odpověděl tím, že není schopný jít v ten samý den z postele své milenky do postele své manželky. Zároveň si ale uvědomil, že Sabinu opravdu miluje, zatímco svou manželku má rád spíš jako matku. Po nějaké době se rozhodl, že svou manželku opustí a začne nový život se Sabinou. Sabina s tím zdánlivě souhlasila, ale když se Franz se svou manželkou rozešel, odjela do Paříže. Franz našel jen prázdný ateliér a správce, který mu řekl, že majitelka ateliéru si nepřála, aby se dozvěděl, kam zmizela.
Potom, co se Tomáš vrátil do Prahy, začal mít problémy v zaměstnání. Ještě před emigrací totiž napsal článek, ve kterém srovnával Oidipa (ten se oslepil a odešel do vyhnanství, když zjistil kolik špatných věcí napáchal) s komunisty (ti zase tvrdili, že o těch špatných věcech nevěděli). Vydavatel článek trochu zkrátil a upravil a ve výsledku si komunisté mysleli, že jim Tomáš navrhuje, aby si vypíchali oči. Bylo mu nabídnuto odvolání, to ale Tomáš odmítl podepsat a tak se z neurochirurga stal obvodním lékařem. Když odmítl odvolání podruhé, tak se stal umývačem oken.
Při umývání oken se dostal do mnoha domácností, a tak nebylo divu, že ve svých „erotických přátelstvích“ pokračoval, a tím samozřejmě trápil Terezu. Ta byla několik týdnů po svém návratu vyhozena z týdeníku, pro který fotila a stala se barmankou v hotelu na předměstí. V baru na ní ale také dohlížel tajný policista nebo snad jen udavač.

„Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku:„Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol.“ „Vždyť jsem žádný nedala! Dostal limonádu!“ „Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!“ „Co si vymýšlíte!“ vykřikla Tereza. „Ještě jednu vodku,“ poručil muž s lysinou a dodal: „Už delší dobu vás pozoruju.“

Při této roztržce se jí zastal jistý inženýr, Tereza o něm začala přemýšlet jako o možné nevěře Tomášovi, ke které se nakonec také odhodlala. Když však bylo po všem, došlo jí, že jí tento akt vůbec nic nepřinesl, snad jen další trápení, protože měla výčitky vůči Tomášovi a podezření, že „inženýr“ na ní byl nasazen tajnou policií.
Tomáš se setkal s předsedou vesnického zemědělského družstva, kterého kdysi operoval, a ten jemu i Tereze nabídl možnost odstěhovat se na venkov. Tomáš se cítil fyzicky vyčerpán svými neustálými avantýrami a také neustálým tlakem režimu na jeho osobu a věděl, že Tereze by tato změna prostředí přišla jedině vhod.
Na venkově se jim dýchá volněji, bez neustálého tlaku a stresu pociťují krásu a pohodu venkovského života. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole nebo vozil nářadí a Tereza dvakrát denně vyváděla společně s Kareninem na pastvu stádo krav.
Karenin ale dostává rakovinu.

 

„Byly tři hodiny ráno, když se najednou probudil. Vrtěl ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytně. To se také ještě nikdy nestalo, aby je vzbudil. Vždycky čekal, až se probudí někdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskočit. Ale tentokráte se neuměl ovládnout, když uprostřed noci přišel náhle k plnému vědomí. Kdo ví, z jakých dálek se vracel! Kdo ví, s jakými přízraky bojoval! Když teď uviděl, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdělit svou strašlivou radost, radost z návrat.“

Kareninův stav se zlepšil ale jen dočasně a pomalu umírá, nakonec se Tomáš s Terezou rozhodli, že mu dají uspávací injekci. Psova smrt je oba ještě víc sblížila.

Román končí, když si Tereza společně s Tomášem, předsedou a mladým zemědělcem vyjedou zatančit do sousedního města. Tereza se Tomášovi omluvila za to, že ho dostala tak nízko ve společenském žebříčku tím, že se vrátili zpět do Prahy.

„Tvoje poslání bylo operovat,“ řekla. „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

Román sám o sobě končí touto scénou, ale z dopisu Tomášova syna Sabině do Ameriky, který se objevuje v druhé polovině románu se dozvídáme, že Tomáš společně s Terezou zahynuli při cestě autem, kterému nefungovaly brzdy.

 

Román podobného typu jsem četla poprvé. Nejraději mám totiž romány s tématikou první či druhé světové války. Tento román je těžko stravitelný, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují a často jsou některé kapitoly pouze snem Terezy. Román popisuje rovněž soužití milenecké dvojice Sabiny a Franze. Příběh těchto dvou lidí je popsán na 30 stránkách a zdálo se mi zbytečné o tom psát. Tento román jsem viděla i ve filmovém zpracování.

Zaujalo mě, jak Tereza dokázala vůbec žít s Tomášem, když věděla, že ji skoro obden podvádí. Já osobně bych takový vztah neunesla a nedokázala bych být s mužem, který mě neustále podvádí. Také návrat Tomáše ze Švýcarska zpět do Prahy mi připadal fascinující. Věděl, že ztrácí svobodu, o kterou se nikdy s nikým předtím nechtěl dělit. Rovněž jsem se dozvěděla něco nového o poměrech, které zde byly po srpnu 1968.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závěr

 

Díky zpracovávání této seminární práce jsem poznala velikost Milana Kundery a dozvěděla se něco o jeho stylu psaní a o jeho dílech. S takovým stylem románů jsem se dostala do styku poprvé, jelikož mám raději romány s tématikou války. Musím říci, že kdyby se čtenářovi nelíbila kniha od začátku, neměl by ji hned zatratit. Jelikož kdybych tohle udělala já s Nesnesitelnou lehkostí bytí, nikdy by se mi nedostalo takové odměny, jakou je závěr tohoto díla.

 

 

„Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.“

 

Použitá literatura:

Nesnesitelná lehkost bytí; M. Kundera

Umění románu ; M. Kundera

Internet:

www.ld.johanesville.net

www.wikipedia.org

www.kundera.estranky.cz