Seminárka do vývojové psychologie

Téma: Psychická deprivacev dětství a sexuální zneužívání dítěte

Psychická deprivace v dětství

„Co děti nejvíc potřebují? Mnoho věcí, ale ze všeho snad nejvíce jistotu ve vztazích ke svým lidem.“
„Dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství. A šťastné dětství je jednou z podmínek pro dobré, zdravé utváření lidské osobnosti. Duševně zdraví, zdatní, vyspělí lidé tvoří zdravou společnost.“
Matějček; Co děti nejvíc potřebují

Odborně začala být problematika psychické deprivace zkoumána v polovině 19. století. Do té doby byly popsány případy dětí, které byly deprivovány a to z důvodu silné sociální izolace nebo byly vychovány zvířaty. Termín deprivovaný nebyl ještě užíván, děti se označovaly jako „vlčí děti“.

Psychická deprivace
Psychická deprivace byla objevena na dětech vyrůstajících v ústavní péči. A tak je také nejčastěji na těchto dětech zkoumán.
Psychická deprivace je stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické potřeby v potřebné míře a po dosti dlouhou dobu.
Psychické potřeby bychom mohli vymezovat tak, že by jich bylo velmi mnoho; někdy se naopak zužují na mateřskou lásku, což je však zjednodušení celé hierarchie psychických potřeb. Velmi přehledné dělení psychickým potřeb popisuje Langmeier ve své knize Psychická deprivace v dětství. Dělí je do čtyř skupin, avšak tyto potřeby se navzájem ovlivňují a prolínají. Psychické potřeby trvají po celý život, mění se jejich intenzita a způsob uspokojování.

Čtyři životně důležité psychické potřeby:
• Potřeba určitého množství, kvality a proměnlivosti vnějších podnětů
• Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech
• Potřeba prvotních citových a sociálních vztahů
• Potřeba identity

Dítě má potřebu mít kolem sebe určité podněty, které v přiměřené míře a variabilitě rozvíjí jeho schopnosti a podněcují jeho myšlení. Potřebuje kolem sebe lidi, kteří si s ním hrají a věnují mu péči, různé hračky a příjemné prostředí. K problému dochází, když dítě žije v jednotvárném prostředí a má omezený pohyb. Nic nepoutá jeho pozornost. Toto se děje u dětí v předškolním věku.
Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět. Již v kojeneckém věku projevují děti radost, když objeví ve svém prostředí nějaký řád, nějakou pravidelnost a mohou je ovlivnit vlastní činností.
Potřeby citové, emoční. Je to potřeba kladného vztahu k matce dále pak i k ostatním členům v rodině. Specifický citový vztah k mateřské osobě se plně vytváří v 7.-8. měsíci života. V tě době dítě protestuje, když si ho matka nevšímá a dává přednost „svým“ lidem před lidmi z okolí. Jak říká americký psycholog Erik Erikson, tento citový vztah vytváří základ pro vztah dítěte k širšímu sociálnímu okolí, a že tu jde o životní princip důvěry či nedůvěry v druhé lidi.Dále pak potřebuje člověk důvěrné vztahy s dívkami či chlapci, životního partnera a následně má většina lidí přání mít vlastní dítě. K nenaplnění této potřeby dochází u dětí v dětských domovech. Chybí jim láska.
Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje své „já“. Vytváří si svou identitu, své sebe pojetí, to se dotváří až v dospívání. Každý jedinec má potřebu někam ve společnosti patřit. Tím základním místem je rodina, dále pak skupina kamarádů, pracovní kolektiv, atd.
Zdeněk Matějček k těmto potřebám až posléze přidává pátou potřebu a tou je potřeba otevřené budoucnosti. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Nemůže ji mít v ústavní výchově, kde negativně prožívá nejistotu, zda a kdy se vrátí do své původní rodiny.
Deprivace se projevuje různými způsoby. Dochází k opožděnosti ve vývoji, děti jsou sociálně nediferencované, mají zvýšenou úzkost, problémy s adaptací a emoční plochost. S psychickou deprivací se nejčastěji setkáme u dětí, které vyrůstají v dětském domově, v kojeneckém ústavě a nebo u dětí, které jsou dlouhodobě hospitalizovány. Neboť nejzávažnější pro vývoj dítěte je, když chybí matka. Ovšem častěji v rodinách chybí otec, ale to není tak závažný problém. Rizika jsou i u dětí, které jsou zneužívány, týrány a zanedbávány.
Existují tři rizikové faktory: rizikový dospělí, rizikové děti a rizikové situace. Tito činitelé se můžou ovšem také různě kombinovat.

V rodině mohou psychickou deprivaci způsobit následující faktory:
 Složení rodiny
• Chybění matky. Matka dítěti vytváří domov. Na matce závisí většina uspokojování duševních potřeb.
• Nepřítomnost otce. Ta způsobuje, že chybí dítěti přímí vzor mužnosti. Ten je důležitý hlavně pro chlapce. A dítě, kterému chybí otec, bývá často agresivní, neukázněné, nesociální.
• Narození sourozence. K problému může dojit tehdy, když nově narozené dítě na sebe upoutá tolik pozornosti, že starší dítě zůstane izolováno.
• Dítě v rodině rozpadlé rozvodem. K rozvodu většinou nedochází na jednou, ale děje se pozvolna a v rodině už došlo k narušení vztahů a vnitřní jednoty. Děti z rozvedených rodin bývají neoblíbené, samotářské, nepořádné, neukázněné.
 Socioekonomická a kulturní situace rodiny
• Rodiny velmi početné. Dítěti se může dostat jen malý podíl pozornosti a péče. Jako důsledek je často záškoláctví, toulání a asociální chování.
• Když je v rodině vysoká socioekonomická úroveň je to také problém. Ne v tom, že by dítěti chyběly smyslové či intelektové podněty, ale rodiče nemají dostatek času na dítě.
• Zaměstnanost matek. Dítě strádá nedostatkem vedení a výchovy. Matka nemá na dítě dost času.
 Psychologické příčiny
• Emoční a charakterová nezralost matky. Často k ní dochází, když byla matka sama v dětství deprivována.
• Matka, která má kladný vztah k dítěti, ale není schopná ho zásobovat podněty intelektuálního rázu. To se stává u matek, které jsou například slabomyslné, hluchoněmé, atd.

Důsledky deprivace v dospělosti:
Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat i do dospělosti. I v případě, že se deprivovaní jedinci dostanou do lepšího prostředí, mohou mít problémy v partnerských vztazích. Často pak mívají problémy jako rodiče. Neumí navázat dlouhodobý vztah a nemívají schopnost přijímat zodpovědnost za jiné osoby. Žijí-li v prostředí sociálně problematickém, pak se jejich deprivační postižení ještě zvýrazňuje. Při zkoumání příčin kriminální činnosti se přišla no to, že psychická deprivace v dětství má na výskyt trestních činů vliv a to ať už jde o deprivaci prožitou v rodině či v ústavní péči. Psychická deprivace je celkové narušení psychického vývoje a projevuje se v chování a jednáni jedince. Mají pak v dospělosti problém s profesionálním uplatněním. Nedokáží plně využívat svých schopností a předpokladů. Mají problémy respektovat pravidla a stát se přijatelným členem společnosti. Dále mají nedostatek sebeovládání, nedokáži se sami rozhodovat, nepoučí se ze zkušeností. Mají často sklon k již zmíněné kriminalitě, dále pak i k alkoholismu.

Projevy psychické deprivace:
Projevů je mnoho a jsou rozdílné. Zde se zmíním o těch, které se vyskytují u dětí v pěstounské péči a u dětí, které žily v dětských domovech.
U dětí útlého věku, tedy do tří let, se deprivace projevuje opožďováním celého psychomotorického vývoje. Zřetelná je rozmrzelá nálada, dětský výraz nahrazuje výraz vážný. Dítě má nižší duševní obzor, povrchní city a sociální vztahy.
Citlivým ukazatelem deprivačního poškození je řeč. Předpokladem normálního vývoje řeči u kojenců a batolat je totiž individuální kontakt s matkou a s dalšími blízkými osobami.Tohle je omezeno v dětských domovech. Děti přicházející do pěstounské péče mívají vývoj řeči v různé míře opožděný. Např. šestileté dítě vzaté ze špatné rodiny nemluví jako dítě tříleté. Nezná zdrobněliny a milá slůvka. Neumí klást otázky a hovořit spontánně. Řeč dětí v dobré rodině má sdělovací, komunikativní funkci. Tam, kde je dítě odmítáno a trestáno, se tato komunikativní funkce řeči snižuje. U dětí silně deprivovaných, které pocházejí z velmi špatných rodin, se někdy značně opozdí vývoj řeči, schopnost řeči nemusí být rozvinuta až do pátého roku života.
V předškolním věku přetrvává u deprivovaných dětí povrchnost citových vztahů. Děti mají silnější potřebu někomu patřit. Upínají se na vychovatelky, hledají si tím nové maminky. Často si své rodiče také idealizují a to i tehdy, když je nepoznaly nebo když s nimi neprožili nic dobrého.
Deprivované děti z dětských domovů i z nefunkčních rodin nebývají většinou zralé pro školu, je proto potřeba odložit školní docházku.
Ve školním věku mají téměř všechny deprivované děti horší prospěch, než který by jim mohl umožnit jejich intelekt. Tato skutečnost se nedá vysvětlit jen zanedbaností ve špatných rodinách. I děti z dětských domovů, které jsou i v mimoškolní době v péči pedagogicky vzdělaných vychovatelů, projevují tento rys, stejně jako menší motivaci pro učení. Proto bývají děti kolikrát přeřazeny do zvláštních škol, i když je jejich intelekt v normě. Po traumatizujících zážitcích v rodině a po zpřetrhání všech vztahů v důsledku změn prostředí se mohou objevit neurotické potíže, prohlubuje se citová otupělost a nedůvěra k lidem, někdy také agresivita.
V pubertálním a adolescentním věku se projevují důsledky prožité deprivační situace ve vztahu ke kolektivu. V tomto věku se zvyšuje riziko vzniku závislosti na alkoholu, drogách atd.

Syndrom sexuálně zneužívaného dítěte:
Dítě je zákonem plně chráněno před sexuálními kontakty v jakékoliv formě až do svých 15ti let. Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá. Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí. Zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může zastávat v zaměstnání prestižní místo, mít dobré vystupování na veřejnosti.
V případech sexuálního zneužívání jsou rizikovými dětmi především děvčátka určitých tělesných tvarů, vyloženě ženských, kyprých tvarů i určitého chování, to je koketního chování. Rizikovost s zvyšuje také tam, kde se v rodině nevytvořilo sexuální tabu. To se také obtížněji vytváří tam, kde vychovatelé nejsou vlastní i rodiči, např. pěstounská péče. A vůbec se nevytváří např. v dětských domovech.
Existuje kontaktní a nekontaktní sexuální chování. Nekontaktním je exibicionismus, voyerství, obscénní telefonáty. Mezi kontaktní sexuální chování patří penetrativní- koitus a nepenetrativní- osahávání.
K sexuálnímu využíváni nepatří jen samotný sexuální akt ale i pornografie a nucená prostituce.
Pro mnohé zneužívané děti některým z rodičů je sexuální kontakt jedinou cestou k získání si lásky a pozornosti rodičů. Oběti paradoxně drží rodinu pohromadě, přebírají zodpovědnost za její fungování, považují často za přirozené plnit sexuální přání otce nebo bratra. Cítí se vinny za to, co se děje, a po případném oznámení deliktu jsou často nejvíce potrestány samy, ztrátou uvězněného otce a rozpadem rodiny, umístěním mimo rodinu v dětském domově. K oznámení incestu pak dochází často ve chvíli, kdy otec začne zneužívat i další dceru a její starší sestra z důvodů žárliveckých nebo ve snaze ji ochránit otce udá.

Formy sexuálního zneužívání
Existuje kontaktní a nekontaktní sexuální chování. K sexuálnímu využíváni nepatří jen samotný sexuální akt ale i pornografie a nucená prostituce. Jako rizikové faktory, které vedou ke komerčnímu sexuálnímu zneužívání dětí, se uvádí ekonomická chudoba, osobní zkušenost se sexuálním zneužitím, diskriminace, formy organizovaného násilí, rozšíření infekce HIV/AIDS, dysfunkční rodina, vzestup kriminality a nedostatečné naplňování práv dítěte.
 Nekontaktní sexuální zneužívání
 Obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem, setkání s exhibicionistou
 Pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení
 Vystavení dítěte sledování pornočasopisů, pornofilmů
 Přinucení dítěte sledovat soulož
 Kontaktní sexuální zneužívání
 Osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou, genitálií
 Nucení dítěte, aby manipulovalo pohlavními orgány svými či zneuživatele
 Orální sex
 Anální sex
 Sexuální styk, včetně znásilnění
 Komerční sexuální zneužívání
 Zneužití dítěte k pornografii
 Zneužití dítěte k dětské prostituci

Aktér sexuálního násilí
Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná. Osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí.
Aktér bývá starší, zralejší a je schopen uvědomit si nevhodnost svého chování. Zastává role autority. Děti ne něm často bývají závislé a bojí se ho. Násilníci bývají častěji muži z nižších sociálních vrstev, s nízkým vzděláním a často jsou to alkoholici. Ale zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může mít dobré zaměstnání, dobré vystupování na veřejnosti. V rodinách s vyšším socioekonomickým statusem je sexuální zneužívání lépe utajeno a řeší se pouze v rodině.
Jsou dva typy sexuálních aktérů, a to:
• Extrafamiliární. Aktér není z rodiny, jedná se o jednorázový akt.
• Intrafamiliární. Aktérem je blízký člověk a až v 60% je to otec a to ať už vlastní či nevlastní. Sexuální zneužívání se děje pravidelně.

Rizikoví dospělí
• Pedofilové
• Morálně narušení a sexuálně nevyzrálí muži
• Lidé co ztratili kontrolu nad svým pudovým chováním např. pod vlivem alkoholu nebo léků

Rizikové děti
Jak už jsem se zmínila výše nejčastěji jsou ohroženy dívky, které mají ženské tvary a které se chovají mazlivě a koketně. Dále ale mezi rizikové děti spadají postižení.
V posledních letech se celosvětově věnuje zvýšená pozornost i sexuálnímu zneužívání chlapců. Podle různých výzkumů totiž chlapci tvoří až čtvrtinu všech obětí pohlavního zneužití. Zatímco u dívek se více vyskytuje sexuální zneužití v rodině, u chlapců je pachatelem častěji člověk cizí.
Oběti incestu většinou pocházejí z rodin s autoritativním otcem, z rodin s konzervativními postoji k sexu. Není bez zajímavosti, že v incestních rodinách byly často v dětství sexuálně zneužívány i samy matky. Matky samy jsou o tom, co se v rodině děje, často přímo či nepřímo informovány, nicméně volí raději mlčení v zájmu udržení rodiny, dceru více či méně vědomě nabízejí manželovi jako náhradu za sebe.
K prostituci dochází podle dostupných informácí v Evropě nejčastěji u dětí mezi 12 a 18 rokem života. Asi čtvrtina z nich se dostala k prostituci přes osobní zkušenost zneužití při fotografování nebo natáčení pornografie, dvě třetiny dětí byly v dětství zneužity a většinu obětí tvoří dívky.

Důsledky
Sexuální zneužívání zasahuje dítě jako silný traumatizující zážitek ve všech oblastech jeho psychického zdraví. vyvolává v něm řadu trýznivých pocitů, které není schopno samo zvládnout. Následky se projevují v narušení vztahu dítěte k sobě samému i v mezilidských vztazích
Důsledky bývají závažnější tím víc, čím je zneužívané dítě mladší, čím déle zneužívání trvá. Dále pak je závažné v případech, kdy je dítě na násilníkovi závislé, a také když je malá podpora u ostatních členů v rodině.
Dlouhodobé následky zneužití mají vliv na budoucí partnerský a sexuální život obětí. U části zneužitých mužů a žen bylo zjištěno urychlení sexuálního vývoje. Bývají promiskuitnější, vyskytuje se u nich často nevěra, mají i zkušenosti z komerčním sexem a objevují se u nich i častěji či homosexuální zkušenosti. U žen zneužitých v dětství byl v dospělosti zjištěn vyšší výskyt sexuálních poruch a menší spokojenost se sexuálním životem. U chlapců může sexuální zneužití vést ke znejistění v mužské roli, v sexuální orientaci, a to i v případech, kdy pachatelkou byla žena. U některých dětí ovšem dochází k uzavření se do sebe. Nekomunikují s okolím a nedůvěřují lidem kolem sebe. Bývají úzkostné, samy sebe vidí negativně, identifikují se s rolí oběti, opakovaně se dostávají do situace týrání a zneužívání, podřizují se. Vyskytují se u nich somatické potíže, poruchy příjmu potravy, závislosti, sebepoškozování nebo sebevražedné tendence.
Incestní zneužití mívá následky nejtragičtější. Narušuje rodinnou strukturu a vede k nabourání jejich funkcí. Výzkumy se shodují ve zjištění že nejčastějším násilníkem je otec eventuálně nevlastní otec. Incestní styk mezi matkou a synem či matkou a dcerou jsou spíše výjimečný. Incestní styky mezi otcem a dcerou tvoří až 80 % všech případů sexuálního zneužití v rodině. Následky incestního sexuálního zneužívání v dětství jsou přitom často dlouhodobé. Američtí autoři např. zkoumali problémy spojené s výkonem rodičovské role u dospělých obětí incestu, dále u matek, které měly otce alkoholiky, a nakonec u matek bez rizikových faktorů v dětství. Zjistili, že oběti incestu jsou významně nejistější v rodičovské roli, mají menší smysl pro rodičovskou zodpovědnost, jsou nezralejší ve svých požadavcích na děti a vykazují i menší podporu svým partnerům. Incestní zážitek, ale i sexuální zneužití neincestního typu může podstatným způsobem narušit pozdější schopnost žen navazovat funkční partnerské vztahy.

Literatura:
Langmeier J., Krejčířová D.; Vývojová psychologie; Grada; 1998
Langmeier J.; Psychická deprivace v dětství; Státní zdravotnické nakladatelství; 1968
Matějček Z.; Co děti nejvíc potřebují; Portál; 2003

www.rodina.cz
www.ditekrize.cz